Zachovejte klid

Buďte v kontaktu

Rozmlouvejte spolu

Jak nakládat s příznaky nemoci

Zjistěte si informace

Zapojte se do léčby

Usnadněte propuštění domů

Co dělat po návratu domů

Dbejte na zdravý životní styl

Nasaďte si kyslíkovou masku – postarejte se o sebe

Nouzové pokyny v letadle říkají: „Nasaďte kyslíkovou masku nejdříve sobě, pak až svému dítěti.“ Váš blízký bude potřebovat vaši pomoc. Abyste mu ji mohli dávat, musíte sami být v pohodě a mít dostatek energie. Když se sami vyčerpáte či zhroutíte, nikomu a ničemu tím nepomůžete. Postarejte se proto nejdříve o sebe: „Nakolik mě situace rozhodila? Dokážu se s ní sám vyrovnat? Co k tomu potřebuji?“

Obraťte se na palubní personál – nechte si pomoci

„V případě potřeby se obraťte na palubní personál.“ Psychické onemocnění přináší nové nároky na rodinu a blízké – časové, finanční, praktické. Když se budete za každou cenu snažit zvládnout to sami, riskujete, že se zhroutíte. Proto si nechte včas pomoci. Řada služeb je zdarma, ale pokud je potřeba, neváhejte za pomoc zaplatit – stojí to za to. Vyhledejte psychologa, poraďte se s peer pracovníkem, zajistěte svému blízkému pečovatelku nebo dovážku obědů…

Zaujměte bezpečnou polohu – zaujměte správný postoj

Někdy člověk stresuje sám sebe, protože o situaci neuvažuje správně. Zaujměte proto správný postoj k nové situaci. Připomínejte si:

• Můj blízký je nemocný, podobně jako by měl chřipku nebo cukrovku. Nebudu připouštět stigmatizaci („je blázen“ apod.), a to u sebe ani u druhých.
• Nemoci odcházejí. A dají se léčit. Nebudu se vzdávat naděje na lepší zítřky.
• Můj blízký je v dobrých rukou. (Psychiatrická péče v ČR je kvalitní.) Proto budu lékařům důvěřovat a spolupracovat s nimi. Jsou to odborníci a určitě si vědí rady lépe, než já.
• Budu svému blízkému přátelskou a láskyplnou oporou. Budu s ním v kontaktu a budu se zajímat o to, jak se má, s čím si dělá starosti a co potřebuje.
• Nebudu snižovat nebo bagatelizovat jeho utrpení, ale budu ho s ním sdílet. „Sdílený smutek, poloviční smutek.“
• Také si s ním budu povídat jen tak. Člověk není jen jeho nemoc. A humor je zdravý.

Více informací, jak tu být pro všeho blízkého najdete v sekci Rozmlouvejte spolu.Pokud vás znervózňují neobvyklé příznaky onemocnění vašeho blízkého, přečtěte si sekci Jak nakládat s příznaky nemoci.

Telefonujte a pište

Při hospitalizaci bývá smutno a dlouhá chvíle. Telefonát potěší a skoro nic nestojí. Můžete ho uskutečnit takřka kdykoli a odkudkoli, což ještě více platí o textových zprávách. Síla telefonátů a zpráv je v tom, že mohou být časté, a tak zajistit vašemu blízkému pocit trvalého kontaktu s domovem.

1. Telefonát je malá návštěva. Domluvte se na vhodných časech pro telefonáty. Ujistěte se, že mluvíte v soukromí. Vidět se na displeji je někdy fajn.
2. Při telefonátu se zajímejte a ptejte, co váš blízký prožívá, na co myslí, čeho se obává, na co se těší… Dávejte především otázky, a k tomu ujištění.
3. Naplánujte si další telefonát, ať se můžete oba těšit.

Choďte na návštěvy

Pacienti návštěvami žijí: před návštěvou se na ní těší, poté o ní přemýšlejí. Návštěva je dárek, i když nic nepřinesete. Proto si udělejte čas a vyrazte na cestu. Energie, čas a peníze, které na to vynaložíte, vyjadřují skutečný zájem o vašeho blízkého.

1. Návštěvy by se neměly odmítat, ale oddělení mají svůj režim. Proto se domluvte, kdy je na návštěvu nejvhodnější čas a co můžete přinést.
2. Pokud je to možné, projděte se spolu po venku, zajděte do kavárny – udělejte si z návštěvy příjemný zážitek. Společně strávený čas vašeho blízkého vytrhne z atmosféry nemocnice a na chvíli ho „přenese“ domů. Proto nespěchejte!
3. Domluvte si, jak budete v kontaktu do další návštěvy.

Organizujte propustky domů

Pacient může během léčby požádat o propustku, která mu umožní pobyt mimo nemocnici na dobu max. 48 hodin. Může vás tedy navštívit doma, vyřídit si záležitosti na úřadech apod. Pacienti se na propustky těší, je to skvělá možnost pobýt ve známém prostředí a chvíli se necítit jako „pacient“. Pro vás je to příležitost vyzkoušet, zda zvládnete návrat „pacienta“ domů. Pokud propustky společně dobře zvládáte, možná už jste připraveni na propuštění vašeho blízkého domů.

Pošlete nebo přivezte balíček

Koho nepotěší balíček? Časopis, knížka, pletení, křížovky, hračka… Personál vám sdělí, které věci se nesmí dávat či posílat pacientům (návykové látky apod.)…

TIP

Telefonování, návštěvy a zásilky podléhají v nemocnicích různý pravidlům. Ta se dozvíte, když si na internetu najdete tzv. Vnitřní řád (nebo Domácí řád.)

„Nejsem psycholog!“

Ani nemusíte být. Vás blízký má možná svého psychologa na oddělení a žádnou psychoterapii od vás neočekává. Chce jen pobýt a povídat si s blízkým člověkem, přítelem, partnerem… Když si budete hrát na psychologa, moc ho nepotěšíte. Také ho nepotěší, když budete celou dobu mluvit jen o sobě. Buďte tam pro něj. Zajímejte se, ptejte se a naslouchejte: co váš blízký prožívá, na co myslí, čeho se obává, na co se těší… To úplně stačí.

Sdílený smutek, poloviční smutek.

V tomto přísloví je hluboká pravda. A nejde jen o smutek. Chcete-li svého blízkého skutečně podpořit, umožněte mu, aby s vámi sdílel své obavy, strachy, smutky a jakékoli další nepříjemné pocity. Stačí, když ho vyslechnete a dáte najevo, že s ním soucítíte. Nesmíte ale jeho problémy zlehčovat nebo se je snažit řešit. Jen je prožívejte s vaším blízkým. Není to snadné, ale je to ta nejlepší úleva, kterou můžete svému blízkému nabídnout.

Vyprávějte si

A hlavně si jen tak povídejte: co je nového doma, co se děje ve světě… Ať se ze života nestane jen duševní nemoc. Vybředněte na chvíli z vážných témat! Nechte si vyprávět, jak se žije na oddělení, co ostatní pacienti, zda si oblíbil někoho z personálu, jak vlastně probíhá den na oddělení… Vy zase vyprávějte, co je nového doma, co se vám přihodilo, jaký film jste viděli – váš blízký se na chvíli alespoň v myšlenkách přenese „domů“.

TIP

Když chcete, aby váš rozhovor přirozeně plynul, pokládejte otevřené otázky. To jsou takové, na které se nedá odpovědět jednoslovně. Např. „O čem byl ten film?“ nebo „Jak vlastně probíhá ranní komunita?“ Vidíte, na takové otázky se dotázaný musí trochu rozpovídat. Když budeme pokládat uzavřené otázky, budeme dostávat jen jednoslovné odpovědi a rozhovor bude vypadat trochu jako výslech: „Co jste měli k obědu?“ Francouzské brambory. „Co ti dali za lék?“ Cipralex. Takhle si moc nepopovídáte!

Pokud vás znervózňují neobvyklé příznaky onemocnění vašeho blízkého, přečtěte si sekci Jak nakládat s příznaky nemoci. 

Bludná přesvědčení

Některé duševní choroby narušují myšlení. Když se nemocný domnívá, že ho ovlivňují mimozemšťané, že po něm jde policie nebo že se něco hrozného stane, když třikrát nepřekročí práh tam a zpět, říkáme tomu bludná přesvědčení nebo zkráceně bludy. I když nám připadá, že je snadné takový blud logicky vyvrátit, nemocný vám stejně neuvěří, tak neplýtvejte energií. Přecházejte bludy bez reakcí či přesvědčování, ale uveďte je při rozhovoru s psychiatrem.

Halucinace

Když nemocný vidí, slyší nebo cítí věci, které ostatní nevnímají, jedná se o halucinace. Nejčastěji nemocní slyší hlasy, které jim něco říkají. Někdy hlasy mohou být nepříjemné a nabádat nemocného k nebezpečným či podivným činům. Opět nemá smysl nemocného přesvědčovat, že neexistují, ale brát je jako příznak nemoci, a uvést je při rozhovoru s psychiatrem.

Zvláštní chování a změny nálady

Někdy se duševní nemoc projevuje zvláštním chováním. Ať už vlivem halucinací či bludů nebo prostě vlivem duševní choroby se nemocný začne chovat zvláště. Někdy to nemusí být nepříjemné, např. při mánii má nemocný hodně energie, nepotřebuje moc spát, má dobrou náladu a spousta nápadů, cítí se sebevědomě a je podnikavý, a přesto se jedná o příznak poruchy. Deprese zase zpočátku někdy působí jen jako únava, která trvá déle, než je obvyklé. Některé psychózy se projevují tím, že nemocný se začne vyhýbat kolektivu, je pasivnější a stáhne se do samoty. Manického člověka nezkrotíte, depresivního nerozveselíte, psychotického nevtáhnete do společnosti. Buďte prostě všímaví k těmto změnám chování a v případě nejistoty se poraďte s odborníkem.

Strachy a úzkosti

Máme je všichni, ale duševně nemocní je prožívají intenzivně a někdy jim viditelně podléhají. Například se bojí vyjít ven z bytu, bojí se vstoupit do metra, muž se bojí mluvit se ženou. Někdy strach přeroste v záchvat paniky. Nemocný může někdy přijmout vaši nabídku, že ho např. doprovodíte ven, ale když je strach silnější, neztrácejte energii přesvědčováním a dodáváním odvahy a zajistěte psychiatrickou péči.

Zhoršené soustředění a podrážděnost

Tyto pocity jsou běžné a občas je zažíváme všichni. U duševně nemocných bychom k nim však měli být pozorní a nepodceňovat je. Když trvají déle, mohou signalizovat zhoršení stavu nebo avizovat relaps onemocnění. Zkuste zajistit, aby se váš blízký necítil ve stresu nebo pod tlakem, proberte s ním, co ho trápí, aby se mohl vypovídat, zajistěte mu klidné prostředí. Když si všimnete, že příznaky jsou výrazné nebo trvají déle, poraďte se s psychiatrem.

Co je to za nemoc?

Asi vás nepřekvapí, že na tuhle otázku vám nejlépe odpoví lékař – psychiatr. Povinností lékaře je informovat pacienta a osoby jím určené o nemoci a léčbě. Proto psychiatra požádejte o telefonát ve vhodnou dobu nebo přímo o schůzku a připravte si otázky, které mu chcete položit: Byla stanovena diagnóza? Jaké jsou příznaky onemocnění? Jaká léčba je v plánu? Jak odhaduje délku hospitalizace? Jak můžu při léčbě pomoci já? Jak se mám připravit na návrat „pacienta“ domů? 

TIP

Při setkání s lékařem si někdy nevybavíme všechny otázky, na které jsme se chtěli zeptat. Proto si dopředu sepište ty otázky, které vám způsobují největší nejistotu nebo obavy. Papír a tužku si vezměte s sebou na schůzku a postupně je pokládejte lékaři. Když se člověk dozvídá mnoho nových informací, nemusí si všechno zapamatovat. Proto si při rozhovoru s lékařem dělejte poznámky: poznamenejte si jméno onemocnění (může být neobvyklé), názvy léků, ale i další důležité informace, které se dozvíte. Až budete později o rozhovoru přemýšlet, tyto poznámky vám pomohou si vzpomenout.

Zeptám se strýčka Googla…

Tady opatrně. Na internetu sice najdete spoustu informací, ale ne všechny jsou pravdivé. Také mohou být příliš dramatické nebo konspirační. Nezřídka rozjitří další nejistoty a otázky, způsobí zmatek. Spoléhejte na důvěryhodné zdroje!

Co mám dělat?

Něco k této otázce už jste se možná dozvěděli od lékaře, ale možná budete mít další, praktické otázky. S těmi je dobré se obrátit na psychologa nebo peer (čti pír) konzultanta. Psycholog by vám měl pomoci hlouběji porozumět povaze a okolnostem psychického onemocnění, a především potřebám vašeho blízkého: Jak prožívá svou nemoc, co od vás především potřebuje, jaké podmínky bude potřebovat doma po propuštění, jakou další péči bude vhodné vyhledat, jak doma předcházet zhoršení stavu atd. Také v rozhovoru s psychologem je užitečné dělat si poznámky.

Někdy s oddělením spolupracují tzv. peer konzultanti. To jsou lidé, kteří mají vlastní zkušenost s duševním onemocněním – sami si jím prošli, vědí, jaké to a je a co pomáhá. Peer pečovatelé zase mají zkušenost s onemocněním blízkého člověka v rodině a dokážou poradit, co v takové situaci dělat. Vlastní zkušenost je nejlepší rádce! Peeři často pochopí vaši situaci lépe než odborníci a předají vám praktické zkušenosti.

TIP

Nemoc, kterou trpí váš blízký, má mnoho dalších lidí. Nejste v tom sami! Jak sami nemocní, tak jejich blízcí se sdružují v různých spolcích a komunitách a vzájemně si pomáhají. Kde takové spolky najít, to nejlépe zjistíte od peer konzultantů nebo v Centrech duševního zdraví.